Emigrovali jsme – tatínek, maminka a já – z Československa, v roce 1985. Mel jsem v té době pět let, a tatínek měl před sebou těžký úkol začlenit se v nové zemi, naučit se neznámý jazyk, uživit svoji rodinu a následovat svůj sen o svobodě, který byl důvodem našeho útěku.
Nechali jsme vše za námi, naše rodiny, naše přátele, naše věci, naše knihy, naše auto Škoda které tatínek nechal přetřít na červeno, barvu komunistů, abychom prý byli méně podezřelí během kontrol hlídek STB.
Utekli jsme přes moře, přes Terstský záliv, mezi Jugoslávií a Itálií. Rodinný přítel, žijící ve Francii, mě převezl přes hranici, potají, ve své dodávce. Maminka a tatínek plavali přes záliv.
Začátky byly těžké, otec si musel najít manuální práci v továrně, práce která mu způsobovala neustálé bolesti zad. Maminka otěhotněla, čekala mého bratra.
Viděl jsem fotku svých rodičů, jejich první Vánoce ve Francií, velmi jednoduchá výzdoba v malém pokoji v ubytovně pro emigranty. Místo stolů umístili, uprostřed místnosti, lepenkovou krabici otočenou vzhůru nohama.
Jednoho dne, když jsem se vracel na ubytovnu, jsem našel vedle cesty pralinku Ferrero Rocher. Přinesl jsem ji na náš pokoj, kde tatínek vzal nůž a rozdělil ji na 3 rovné díly.
Toto byly naše počátky emigrantů ve Francii.
Od té doby se taťkovi podařilo se prosadit, z neznámého emigranta se stal uznávaný fotograf. Krása jeho fotografií, hra světla a stínů, kterou vypracoval k dokonalosti, mu přinesla spoustu mezinárodních cen, a obdiv těch, kteří se s ním setkali.
Procestoval svět, lozil po horách Jižní Ameriky, lozil také po katedrálách, prochodil stezky Vogéz, navštívil velké města Spojených Států, číhal v noci, v třeskuté zimě Islandu, na polární záře, které pro mne zůstávají kouzlem. Potkával lidi, ve městech a na venkově, lidi bohaté, lidi chudé, lidi sofistikované a lidi jednoduché, lidi veselé a lidi smutné. Zvěčnil je svými fotografiemi. Jedna věc byla vždy společná všem – jeho fotky vyzařují lásku kterou měl pro lidského tvora, tato schopnost kterou jim tatínek uměl tak typicky propůjčit – ať už se jednalo o rolníka ve ztracené Bolivijské vesničce, o dělníka v továrně na severu Ruska, o člena gangu některého ghetta v Bronxu, anebo o bojovníka Surma v Etiopii.
Chtěl bych zde představit a poděkovat osobám které byly součástí otcova života.
Nejprve, můj bratr Francis. Bratříčku, opustil jsi tento svět příliš mladý, nejsi už mezi námi dnes. Mám slzy v očích když myslím na tebe, oblečený v tvém bílém laboratorním plášti, když jsi tvořil nové chemické sloučeniny po škole. Zůstaneš navždy v mém srdci.
Maminka, bez které by otec nikdy nebyl tady, v Alsasku. Maminko, děkuji ti za tvoji odvahu během naše cesty z Východu na Západ, za tvoji podporu při našich těžkých počátcích, a za lásku kterou jsi nám dala. Vždy jsi naslouchala když jsem tě potřeboval.
Tom a Marek, moji dva staří poloviční bratři, které teprve začínám poznávat a chápat. Tome, nikdy ti dost nepoděkuji za to že jsi na svoji kytaru zahrál, na taťkovém pohřbu, písničky které měl rád. Marku, plašší, přál bych si tě konečně brzy poznat.
Lucas a Ethan, moji mladší poloviční bratři. Lucas, tvoji láska k omeletám k snídani mi navodí úsměv již od rána. Ethan, tvoje laskavost mne naplňuje radostí. Svěžest vašeho mládí je tak nakažlivá..
Martinku, byl bys nejstarší z nás všech, odešel jsi brzy, příliš brzy, abys mohl objevit krásy tohoto světa.
Michelle, přítelkyně tatínka. Michelle, děkuji ti za to, že jsi byla po jeho boku až do konce, během jeho bolestivé nemoci. Děkuji ti že jsi mu pomáhala, a že jsi ho milovala.
Marie, sousedka, vždy věrná kamarádka, pravá ruka tatínka. Marie, bez tebe by tatínek nikdy nebyl schopen navigovat v jemnostech souborů, papírů, složek a dalších komplikací, které on nezvládal.
A teď, moje malá dcera, Sonja. Sonjičko, máš modré oči a neposednost svého dědečka.
A konečně Ty, tatínku.
Tatínku, pamatuji si na chvíle strávené v tvém malém ateliéru, možná že to bylo ještě v Československu, když jsi ve tmě, při slabém červeném světle, vytvářel svoje první umělecká díla. Kolikrát jsem omylem otevřel dveře a nechal vniknout dovnitř světlo, to světlo které jsi později vyhledával během tvých výprav na lovu fotografií.
Pamatuji si na svoje oblečení postříkané od nafty když jsem poprvé v životě tankoval, chtěl jsem vidět jestli palivo opravdu teče z hadice. Zlobil ses, bručel jsi, ale rychle jsi odpouštěl. Od té doby jsme se tomu ještě léta smáli.
Pamatuji si jak jsem tě jednou donutil jít konečně na ryby se mnou, na malém pstruhovém rybníku. Našel jsem tě spícího na skládací židli, prut plaval na hladině rybníka. Není to možná nic velmi zajímavého, ale vybaví se mi úsměv vždy když si to vybavím.
Pamatuji si na vločky, které si dělával na snídani, naučil jsi mne zalévat je černým čajem místo mlékem.
Pamatuji si na půl dne stráveného, někde v Alsasku, pořízením jedny fotografie nějakého kostela. Byl jsem netrpělivý, ptal jsem se tě stále na co ještě čekáme. Ty jsi věděl, čekal jsi trpělivě na onen mráček, který vytvoří stín nezbytný k tomu abys stiskl tlačítko své Leicy.
Pamatuji si na naši cestu do Norska, poslouchali jsme hudbu z Peru, jedli jsme vedle auta čínské polévky a pozorovali u toho netopýry, jak krouží nad velkou bobří řekou.
Byl jsi často pryč, vídali jsme se mnohem méně, než bych si přál. Nebyl jsi možná ideální otec, ale byl jsi prvotřídní fotograf, a tvoje dílo – hory, lesy, pouště, města, a úsměvy, smutky a radosti lidí, které v nich žijí – zůstanou nesmrtelné díky Tobě.
Zůstaneš stále v mém srdci, Tatínku.
Tvůj syn, Ivo.